V tento historický den vypukne úsvit posledního velkého protestu. Svítání je za námi, nad Německem a světem září jemná záře prvního úsvitu tohoto mocného protestu, který předchází Ježíšovu návratu. V den 500. výročí začátku reformace bude obnovení velkého, eschatologického adventního hnutí dáno světlem, které celé lidstvo uvidí v jeho léčivé síle.

Dnes dokumentuje smrt oficiálního protestantismu. Protest evangelické církve patří k historii. V březnu 2014 si křesťanský svět všiml, když anglikánský biskup Tony Palmer řekl prominentním představitelům evangelikálního a charismatického hnutí: "Protest skončil." Společné prohlášení o nauce o ospravedlnění mezi Světovou luteránskou federací a římskokatolickou církví v roce 1999. Od Palmerova historického projevu uplynulo 3 1/2 roku, krátká doba, během níž se protest konal také v kostelech husitů a valdenských, velkých předchůdců reformace došlo ke konci. Téměř všechna společenství církví, která vzešla z reformace, účinně ukončila protest, který je přivedl k existenci. De jure je našel Společné prohlášení Další signatář ve Světové radě metodistických církví 23. července 2006 a 04. července 2017 na ekumenické slavnosti ve Wittenbergu se k deklaraci připojilo i Světové společenství reformovaných církví. Dřívější doktrinální odsouzení ohledně nanejvýš důležité otázky lidské cesty spásy jsou na papíře minulostí.

Oficiálně už žádní »protestanti« nejsou. To je velký signál dneška. „Smířená“ s Římem v ústřední doktríně ospravedlnění, v duchu ekumenické pospolitosti, se protestantská církev ohlíží za tím, co se stalo před 500 lety. Celé výročí reformace, které začalo dnes před rokem, se neslo ve znamení ekumenických oslav, které měly světu signalizovat: příčiny „bolestného“ rozdělení církve na Západě byly odstraněny.

Dnešní slavnostní bohoslužbu ve Wittenbergu proto charakterizuje i nastupující, dovršený ekumenismus, ve smyslu plného společenství ve Večeři Páně a Eucharistii mezi evangelickou a římskokatolickou církví, což je deklarovaná touha obou církví. „Viditelná jednota ve smířené rozmanitosti“, s rozdíly, které mohou přetrvávat, ale které ztratily svůj církevně rozdělující charakter – obě církve se k tomuto cíli zavázaly, bez ohledu na to, zda to nakonec povede ke znovusjednocení církví či nikoli.

V teologické rovině má kromě otázky eucharistie pouze otázka chápání služby a církve, která je s ní úzce provázána, charakter, který rozděluje církve v ekumenickém dialogu. Dnešní ekumenická teologická práce se na to zaměří více než kdy předtím. Pro papeže Františka se však konsenzus, který zde stále chybí, nejeví jako opravdová překážka na cestě k církevnímu společenství kolem „stolu Páně“. Ve svém projevu k italským luteránům 15. listopadu 2015 řekl: »Jedna víra, jeden křest, jeden Pán, tak nám Pavel říká, a z toho vyvodíte závěry […] Máme-li stejný křest, musíme jít spolu. « (Zdroj) 03. října 2017 Vatikánský rozhlas oznámil: »Nastíňujeme, jak si papež František představuje možné křesťanské ‚sjednocení‘ – a činíme tak překvapivý objev, že pro Františka jsou křesťané již dávno z velké části sjednoceni.« (Zdroj)

Předseda rady Evangelické církve v Německu (EKD), Heinrich Bedford-Strohm, vkládá velké naděje do ekumenického úsilí současného papeže, který převezme „důležitou roli“ v ekumenismu a „[uvede] každý důvod abychom tak učinili, také proto, abychom v budoucnu očekávali hodně zadního větru,“ řekl Bedford-Strohm německé tiskové agentuře v Římě předevčírem. To pokračovalo slovy: »Šéf EKD a bavorský regionální biskup plánuje napsat dopis papeži s předsedou Německé biskupské konference, kardinálem Reinhardem Marxem, a říci mu o ekumenickém procesu v Německu.« (Zdroj). Marx, který 10. října poděkoval EKD za ekumenické zaměření výročí reformace (Zdroj), se v neděli vyslovil pro znovusjednocení křesťanských církví. »Prosazujeme to už léta. O to se modlím, o to pracuji,“ řekl Marx deníku Bild am Sonntag (Zdroj).

Protesty minulosti viděly nerozlučnou jednotu v otázce ospravedlnění či vykoupení a v chápání církve a služby, na vyjasnění toho, na kterém stolním společenství v církvi při Večeři Páně závisí. Lutherovo vyznání z roku 1537 bylo založeno na tomto vhledu: "Tak jsme a zůstaneme věčně rozvedení a jeden proti druhému." Rozhovor pro Vatikánský rozhlas prohlásil: »Nikdo nás už nemůže oddělit!«

Pro reformátora byla nejen nesmlouvavá doktrína ospravedlnění, ale také nemožná aproximace této otázky. Důvodem pro něj bylo to, že římskokatolické chápání ospravedlnění nemělo žádný základ v Bibli, ale mohlo odkazovat pouze na církevní tradici. Dokonce i všeobecný koncil by byl nakonec užitečný, jak Luther brzy uznal, pouze tehdy, pokud by nauka a praxe víry byly „projednány“ a rozhodnuty pouze na základě Písma svatého. Protože „i koncily se mohou mýlit a mýlily se“, zněl jeho revoluční výrok v Lipské disputaci v roce 1519. Po konečném oddělení od Říma na konci roku 1520 měl každý zastánce reformace jasno jako sám Luther: pouze s Biblí jako jedinou závaznou normou – sola scriptura – by došlo k obnovení církevního společenství s Římem. Pro Řím by to však neznamenalo nic menšího než odmítnutí jejich chápání církve a služby. Tato cena byla pro Řím na Tridentském koncilu (1545-1563) příliš vysoká. Luther zemřel v raných fázích tohoto koncilu, jehož selhání jasně předvídal. S Jeremiášem mohl říci: „Chtěli jsme uzdravit Babylón, ale nebyla uzdravena.“ (Jeremiáš 51,9:XNUMX)

Skutečně, skutečné římskokatolické „ano“ reformačnímu chápání ospravedlnění by nevyhnutelně vedlo k seberozpadu této církve. Na to lze v ekumenickém dialogu „zapomenout“ jedině proto, že se změnilo chápání významu principu Sola Scripura ze strany luteránské církve. V základním textu Rady EKD ospravedlnění a svobodu. 500 let reformace 2017 je to [nazývané:

»Sola scriptura již dnes nelze chápat tak, jako tomu bylo v době reformace. Na rozdíl od reformátorů si dnes lidé uvědomují, že tvorba jednotlivých biblických textů i samotného biblického kánonu je procesem tradice. Stará opozice mezi ‚Písmem samotným‘ a ‚Píslem a tradicí‘, která stále určovala reformaci a protireformaci, již nefunguje tak, jak fungovala v šestnáctém století... Od sedmnáctého století byly biblické texty historicky a kriticky prozkoumány. Proto je již nelze chápat jako „Slovo Boží“, jako tomu bylo v době reformátorů. Reformátoři v podstatě předpokládali, že biblické texty skutečně dal sám Bůh. Vzhledem k různým verzím textové části nebo objevování různých vrstev textu již tuto myšlenku nelze udržet.« (s. 83, 84)

Protože luteránská církev ztratila základ, který kdysi vedl k reformaci, dokázala se v zásadě přiblížit Římu v každé otázce. Základem je historicko-kritický způsob výkladu, který je dnes v obou církvích standardní. Rozlišuje mezi „Písmem svatým“ a „Božím slovem“, které sice není totožné s Biblí, ale je v ní určitě slyšet. Slovy nadačního textu:

»Dodnes jsou lidé oslovováni v těchto textech, s nimi a pod nimi a jsou dotýkáni až do morku kostí – stejně jako to bylo znovu a znovu popisováno v reformační teologii jako charakteristika slova Božího. V tomto smyslu lze tyto texty i dnes považovat za ›Slovo Boží‹. Nejedná se o abstraktní soud, ale o popis zkušeností s těmito texty: I dnes, když lidé čtou nebo slyší tyto texty – ne automaticky pokaždé, ale znovu a znovu – mají pocit, že obsahují pravdu, pravdu o sobě, o světě. a Bůh, který jim pomáhá žít. Proto tyto texty stále tvoří kánon církve.« (str. 85, 86)

Ekumenický proces lze pochopit pouze za těchto podmínek. Jen za těchto podmínek může ekumenicky orientovaný charakter dnešní události, kterou si církve, politika i společnost slavnostně připomínají.

To taky Společné prohlášení o nauce o ospravedlnění mohlo vzniknout jedině odvrácením se od reformačního principu sola scriptura, bude jasné i každému laikovi, který bez předsudků a s láskou k pravdě podrobně zkoumá rozsáhlá fakta. O co víc však znalému nositeli protestantského dědictví?

Ale tam, kde evangelická církev oslavuje Luthera odtrženého od Lutherových hlavních zájmů, kde u vysoce symbolického 500. výročí svého vzniku veřejně odhaluje svůj draze vykoupený odkaz a stává se obětí „podvodu“ (Daniel 8,25:XNUMX) té moci, jejíž dědictví jen krev a slzy a jejichž stanoviska se fakticky nezměnila, zazněl umíráček reformace nad „novým“ Wittenbergem. Protest je oficiálně ukončen a dnes je zjevně historií.

Tím je však dnes dán signál ke znovuzrození protestantismu! Prorocký signál k obnovení protestu, který začal v zámeckém kostele ve Wittenbergu údery kladiva, vyšel v nesrovnatelné velkorysosti z Lutherových úst ve Wormsu roku 1521 a mocně zazněl z úst německých knížat ve Špýru roku 1529, v r. velký okamžik historie, jako v Bachově hymně.

Ve skutečnosti už nic po dnešku nebude jako dřív. Symbolické těhotenství z 31. října 2017 nelze překonat: to, co církevní představitelé a teologové zapsali v roce 1999 jako výsledek desetiletí ekumenické práce, nyní vysílá své „jasné“ paprsky do celého světa. Jsou předzvěstí nedělních zákonů, klamného úsvitu světa smířeného s Bohem i se sebou samým, předehrou rychle se blížící »1000leté říše« s »mírem a bezpečím« pro celou planetu.

„Království“, ve kterém však nebude místo pro nikoho, kdo bude věřit tak, jak věřil Martin Luther.

Tetzelovy lži nevydržely. Papežova diadém zakolísala, když augustiniánský mnich uchopil pero. Neboť v tom peru byl Boží Duch. Dům postavený „na písku“ (Matouš 7,26:20,8) se musí zřítit sám do sebe. „Spoléhají na vozy a koně; ale pamatujeme na jméno Hospodina, našeho Boha.“ (Žalm XNUMX:XNUMX) „Slova“ ekumenismu jsou založena na základu, který je stejně pevný jako ten, na kterém stál Tetzel. Ale ani ten nejmocnější podnik nemůže existovat, pokud se nezakládá na pravdě.

»ekumenismus«! Stala se diktátem pro budoucnost Evropy a světa. Je to zpráva, která je dnes vysílána z Wittenbergu. Postrádá však měřítko pravdy, které přineslo reformaci.

„Z milosti Boží tato rána mnicha z Wittenbergu otřásla základy papežství. Své příznivce paralyzoval a děsil. Probudil tisíce lidí ze spánku omylů a pověr. Otázky, které ve svých tezích vznesl, se během několika dní rozšířily po celém Německu a během několika týdnů pronikly celým křesťanstvím“ (Ellen White, Znamení doby, 14. června 1883) „Lutherův hlas se rozléhal z hor a v údolích... Evropou otřásl jako zemětřesení.“ (Tamtéž, 19. února 1894)

Hlasitý výkřik ze Zjevení 18 zasáhne všechny národy této země ve velmi krátké době. Pohne srdcem našich politiků a dovede každého vůdce a občana naší země i každé jiné země k rozhodnutí. Jako ve dnech následujících po 31. říjnu 1517.

„A potom jsem viděl anděla sestupovat z nebe, který měl velikou moc, a země byla osvětlena jeho slávou. A mocně zvolal mocným hlasem: Velký Babylón padl, padl a stal se příbytkem démonů a vězením pro všechny nečisté duchy a vězením pro každého nečistého a nenáviděného ptactva. Neboť všechny národy pily horké víno jejího smilstva a králové země s ní smilnili a kupci země zbohatli z jejího nesmírného bohatství. A slyšel jsem jiný hlas z nebe, řkoucí: Vyjděte z něho, lide můj, abyste neměli účast na jeho hříších, abyste nedostali z jeho ran. Neboť jejich hříchy sahají až do nebe a Bůh si vzpomněl na jejich nepravosti." (Zjevení 18,1:5-XNUMX)

Nastal čas, aby Luther promluvil, když po setkání se svým Vykupitelem poznal, že to, co platilo pro jeho Mistra, platí i pro něj: „Narodil jsem se a přišel jsem na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ (Jan 18,37: 3,7) Když svým vlastním obrácením pochopil, že věčný osud milionů lidí závisí na kázání pravého evangelia, Kazatel XNUMX:XNUMX se pro něj stal božským příkazem, aby mluvil a jednal. Poté, co se osobně setkal s Ježíšem Kristem, nemohlo nic utlumit jeho touhu pracovat pro spasení lidí kolem něj.

Ale úsvit posledního protestu, který Boží slovo předpovědělo, propuká dnes, právě v hodině, kdy byla ruka bratrstva vztažena ze zámeckého kostela ve Wittenbergu k římským biskupům. (Bohoslužba k výročí reformace)

„A Bůh řekl: Budiž světlo! A bylo světlo." (Genesis 1:1,3)