... místo toho, abychom se přetahovali o první místo. Autor: Stephan Kobes

Doba čtení: 14 minut

Hagar tam seděla v slzách. Celé hodiny bezcílně bloudila se svým synem pouští. Nyní byly všechny jejich zásoby vody pryč. Chlapce už nechala ve stínu keře. Co by měla dělat? Nebyl někdo, kdo by jí chtěl pomoci? Pak najednou uslyšela hlas:

"Nemít strach! Bůh slyšel tvého syna plakat." (Genesis 1:21,17)

Vydechla úlevou! Byla tu naděje! Potom hlas pokračoval:

»Vstaň, vezmi chlapce a drž ho pevně za ruku, neboť z něj učiním velký národ.« (Genesis 1:21,18)

Potom jí Bůh otevřel oči, aby viděla studnu vody. Rychle si naplnila kůži vodou, aby uhasila žízeň svého dítěte!

Ale co dělá žena sama se svým synem v poušti? Jak se Hagar do této nesnáze vůbec dostala?

Pohled do otcova srdce: když byl Ismael poslán pryč

Abraham byl považován za mocného prince a schopného vůdce. Dokonce i králové ho obdivovali pro jeho pozoruhodný charakter a jedinečný život. Nikdy nežil v okázalosti; ale „nesmírně zbohatl na dobytku, stříbře a zlatě“ (Genesis 1:13,2). Bůh také Abrahamovi slíbil zvláštní duchovní požehnání:

"Chci ti požehnat a učinit z tebe praotce mocného lidu." Tvé jméno bude slavné po celém světě. Měl bys ukázat, co to znamená, když někomu žehnám." (Genesis 1:12,2 GN)

Ale kdo by měl být považován za právoplatného dědice těchto požehnání? Izmael prvorozený? Nebo Izáka, syna své hlavní manželky?

Abraham měl dvě manželky: Sáru – svou hlavní manželku – a Hagar, egyptskou otrokyni. S oběma ženami měl jedno dítě. Jak Abrahamovi dva synové vyrůstali, už samotná otázka, který syn by měl být považován za hlavního dědice, celý tábor napínal. Zdálo se, že rodinné požehnání z jejich středu mizí. Sara konečně uplatnila své právo hlavní manželky a vyzvala svého manžela:

„Odveďte tu otrokyni a jejího syna! Syn otrokyně nesmí dědit s mým synem Izákem!" (Genesis 1:21,10)

V Sariných slovech byla neobvyklá ostrost. Tím dala najevo, že to myslí vážně. Krize rodiny vyvrcholila. Zřídkakdy došlo mezi Abrahamem a jeho manželkou Sárou k takovým neshodám. Nyní ale hrozilo, že se situace vyhrotí. Abraham nakonec požádal Boha o radu. Na což dostal jednoznačnou odpověď:

„Nebraňte se a pošlete chlapce a otroka pryč! Udělej vše, co od tebe Sára žádá, neboť jen potomci tvého syna Izáka budou vyvoleným lidem!« (Genesis 1:21,12 Hfa)

Bůh řekl slovo moci: Izák byl vyvoleným dědicem! Ale zavrhl Bůh Abrahamova syna Izmaela? Srdce Abrahamova otce bolelo: Vždyť Izmael byl jeho syn! Jak ho mohl tak snadno poslat pryč? (Genesis 1:21,11)

Potom Bůh pokračoval:

"Ale i ze syna otrokyně učiním lid, protože je to tvůj potomek." (Genesis 1:21,13 GN)

Plán B pro Izmaela: V Božích rukou nejsou žádní poražení

Když Abraham poprvé přijal zaslíbení pro Izáka, Bůh ho ujistil: „A slyšel jsem tě také pro Izmaela. Hle, požehnal jsem mu a učiním ho plodným a rozmnožím ho nad míru. Zplodí dvanáct knížat a učiním z něj velký lid.“ (1. Mojžíšova 17,20:XNUMX) Nyní to Abrahamovi připomněl jako útěchu pro otce a prvorozeného.

Abraham pocítil novou naději: I když Ismael nebyl hlavním dědicem, Bůh měl plán pro jeho budoucnost. Nejprve však musel chlapci doručit drsný vzkaz: "Nejsi můj dědic!"

„Abraham vstal časně ráno, vzal chléb a vodu, dal to Hagar a položil jí to na ramena; dal jí i toho chlapce a poslal ji pryč. A šla a zabloudila na poušť Beer-šeba." (Genesis 1:21,14)

Benevolence pro vyvržence: matka po jeho boku

Hagar byla zoufalá. Byla to pro ni těžká zpráva. Ale co to musí znamenat pro chlapce! Člověk nemůže pochopit boj, který musel být veden v jeho srdci. Protože co se stane, když mysl teenagera zasáhne neuspokojivá zpráva? Intenzitu myšlenek a pocitů lze jen stěží popsat lidskými slovy!

Ale největší pedagog všech dob věděl, co má dělat. Bůh řekl Hagar:

"Vstaň, vezmi chlapce a drž ho pevně za ruku." (Genesis 1:21,18)

Vřelá ruka je někdy lepší odpovědí než dlouhé hádky v těžkých hodinách života. Říká: „Jsem s tebou! Nemít strach! Existuje cesta ven!“ To byl božsky určený lék, který měla Hagar dát svému synovi Ismaelovi jako první! Teprve pak jejich pozornost upoutalo místo, kde z pouště vyvěrala životodárná voda.

Na tomto místě stojí za to se krátce zastavit:

"Drž ho pevně za ruku" byl božský pokyn! To byla úplně první věc, kterou měla Hagar udělat, aby dovedla Ismaela k fontáně, z níž vytryskla drahocenná voda.

Byla tato slova jen pro Hagar? Nebo zde Bůh dal nějakou radu, která by měla platit i pro všechny následující generace při jednání s Ismaelovými potomky?

Je zarážející, že zjevně nebylo Božím plánem uklidnit rozbouřenou Izmaelovu mysl dlouhými diskusemi a teologickými argumenty. Ne! V tomto bodě Bůh řekl pouze: „Drž ho pevně za ruku“!

Nabízí se otázka: Uplatnili křesťané Boží shovívavou radu v praxi? Drželi Izmaelovy děti pevně za ruku, doprovázeli je, stáli při nich a nechali je tak zažít přátelskou lidskou lásku svého Spasitele? Byla první věc, kterou řekli Ismaelovým dětem, že nejsou opuštěni (místo neustálého opakování drsné zprávy, že nejsou primárními dědici)?

Možná to byla právě skutečnost, že se této laskavé Boží radě věnovalo tak málo pozornosti, co po staletí vyvolalo tolik zbytečných nepokojů a odporu.

V tomto sporu o Abrahamovo dědictví hrají hlavní roli dvě ženy: Sára a Hagar.

Loajalita a důvěra se vyplácí

Sarah trvala na vyloučení Ismaela z otcova domu. Zdálo se, že při tom málem zapomněla, že za Ismaelovu smutnou situaci částečně může především její touha. Druhá žena – Hagar – měla v úmyslu zachránit život svého syna Ismaela. Byla ochotná udělat cokoliv, aby ho nenechala samotného jako vyvrhele.

Ale co k tomu řekl Bůh?

Když Sára požádala svého manžela Abrahama, aby Izmaela vyloučil z otcovského domu a odepřel mu právo dědictví, Bůh řekl:

„Poslouchejte její hlas ve všem, co vám Sara říká! Neboť v Izákovi bude povoláno tvé semeno." (Genesis 1:21,12)

To byla pro Abrahama těžká rána. Ale samozřejmě i pro Hagar! "Nevidím toho chlapce umírat!" (Genesis 1:21,16), řekla a hlasitě plakala. I vaše dítě by mělo mít své místo v domě otce! Ale Bůh ospravedlnil Sářino tvrzení.

"Vaše dílo by mělo ukázat, co to znamená, když někomu žehnám," řekl Bůh Abrahamovi (Genesis 1:12,2 GN). Ale dědictví Abrahamovo a Boží požehnání nelze sdílet na lehkou váhu. Aby tato pravda mohla být umístěna na své správné místo, Bůh se podřídil Sářině prosbě. Stejně jako Boží dědictví, ani Abrahamovo dědictví nelze získat všemi myslitelnými způsoby.

Sarah byla obhájkyní pravé víry, zákona Božího a pravé smlouvy. Věděla, že nikdo si nemůže lidskými prostředky vynutit Boží dědictví a místo v domě nebeského Otce: pouze dítě pravé smlouvy, které se řídí všemi Božími pokyny a důvěřuje všem svým zaslíbením, se vydalo na cestu cesta, kterou lze tohoto cíle dosáhnout (Galatským 4,21:31-XNUMX). To je tvrzení pravého náboženství.

Aby tato absolutní pravda mohla být i nadále mocně hlásána po celá staletí, Bůh ospravedlnil Sáru – která zastávala požadavky této pravdy, absolutní nároky pravého náboženství.

Mercy zachraňuje zklamané a odmítnuté

Ale co teď s Hagar? Měl Bůh plán i pro vás?

„Nevidím toho chlapce umírat!“ řekla, když musela se svým synem opustit Abrahamův tábor (Genesis 1:21,16). Izmaelův život byl v jejich očích vzácný. Ukázala to slovem i skutkem! Hagar měla srdce pro vyvržence.

„Nemůžu se dívat, jak ten chlapec umírá!“ – Nemluví snad z duše všem, kteří chápou osud, který musí nevyhnutelně trpět člověk odříznutý od domu jejich otce? Život mimo domov není o moc lepší než život v kvílející poušti.

Ale Hagar nešetřila žádné oběti, aby se k vyvrženci přiblížila. Bůh to také bohatě odměnil: zatímco Sára vehementně hájila pravdu, která popisovala cestu do otcova domu, Bůh dal Hagar další úkol: zachraňovat životy!

Ano, Bůh schválil Sarahino tvrzení. Ale když se blížil k Hagar, dal jasně najevo, co má dělat s tím, kdo ztratil dědické právo: „Vstaň, vezmi dítě a drž ho pevně za ruku.“ (Genesis 1:21,18) To bylo ono. první boží příkaz. V tomto duchu by se mělo nést i vše, co následovalo.

Byla to Hagar – ne Sara – kdo bral ta slova vážně. To také učinilo Hagar – nikoli Sáru – ženou, kterou Bůh mohl použít, aby přivedla nebohého pouštního poutníka k životodárnému prameni. Jaký úspěch!

Jsme kompletní jen spolu

Z toho lze vyvodit důležité ponaučení: Sárin postoj představuje pouze jednu pravdu o Božím plánu spásy. Na druhou stranu Hagarino jednání dotváří obraz. Způsob, jakým se Bůh zjevil v tomto sporu, nám ukazuje, jak bychom se měli postavit: Všichni, kdo chtějí žít podle Boží rady, se nemusí stavět výhradně na stranu Sáry nebo na stranu Hagar. Místo toho, aby se mezi sebou hádali, mohou ti, kdo napodobují Boží charakter, vynaložit veškerou svou energii na to, aby co nejjasněji popsali cestu, která vede do Otcova domu, a zároveň se mohou obrátit na příslušníky jiných náboženství o podporu a podporu. místo toho, aby jim upíral právo na dům otce sám!

O kolik úspěšnější bychom mohli být v jednání s Abrahamovými hašteřícími se dětmi, kdybychom jasněji reprezentovali Boží přirozenost!

»Kdo je skutečným dědicem?« Počítá se pouze důvěra!


I dnes trápí Abrahamův tábor otázka. "Kdo je skutečný dědic?"

Všechna tři abrahámská náboženství – judaismus, křesťanství a islám – odkazují na svůj původ od Abrahama. Bohužel otázka „Kdo je skutečný dědic?“ je až příliš často zaměňována s tvrzením „Kdo je mezi námi největší?“ Z tohoto důvodu žije tolik Židů, křesťanů a muslimů v neustálém rozporu se svými nároky. Místo toho, aby se navzájem natahovali, zpochybňují nárok na dům otce.

Ale kdo je skutečným dědicem? Bible dává jasnou odpověď:

"Jste-li však Kristovi, pak jste semeno Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení." (Galatským 3,29:XNUMX)

Toto je výhradní nárok. Ale je – stejně jako v případě Sáry – schváleno Bohem: „Není totiž pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být spaseni!“ (Sk 4,12).

Tato pravda může u lidí jiných vyznání vyvolat silné emoce. Ale jak se s tím vypořádáme?

"Vstaň, vezmi chlapce a drž ho pevně za ruku."

Opravdu chceme dovolit dětem Abrahama, aby putovaly pouští a umíraly žízní kvůli naší neopatrnosti?

Všichni, kdo vidí krutou pravdu, že jen proto, že jsou Abrahamovým semenem, nedělají z nich Abrahamovy hlavní dědice (Římanům 9,7:10,12.13), mohou dále natáhnout svá srdce a ruce, aby projevili upřímnou lásku svým bratrům a sestrám z Abrahamova semene, aby se jich chopili. ruka. Tímto způsobem jim mohou poskytnout podporu a podporu (totiž dokud také nepoznají spásné Boží evangelium – protože v tomto bodě Bůh nedělá rozdíl mezi Abrahamovými dětmi: „Všichni mají téhož Pána, který je bohatý pro všechny, kdo volají na něj, neboť: ‚Každý, kdo vzývat Hospodinovo jméno, bude spasen‘.“ (Římanům XNUMX:XNUMX)

"Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody vyvěrající do věčného života." (Jan 4,14:XNUMX)

Poté Hagar podle Boží rady otevřela oči, takže uviděla studnu. Hagar za tím nemusela cestovat daleko. Zdroj našla velmi blízko sebe. Uprostřed pouště!

I dnes nám pak tentýž Bůh může ukázat, kde ze země vyvěrá vzácná voda života, kterou ubozí pouštní tuláci tak naléhavě potřebují. On slíbil:

„Z pramene živé vody dám zadarmo těm, kdo žízní“ (Zjevení 21,6:XNUMX)

Vezměme všechny Abrahamovy děti za ruku a držme své ruce pevně ve svém srdci, dokud i ony neuznají Ježíše jako svého osobního Spasitele – neboť „jste-li z Krista, jste semeno Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení“ (Galatským 3,29).