26. dubna 1521 opustil Luther Worms. Cestu mu zakryly zlověstné mraky. Ale když vyšel z městské brány, jeho srdce bylo naplněno radostí a chválou. „Satan sám,“ řekl, „bránil papežovu pevnost; ale Kristus udělal velký průlom. Ďábel musel uznat, že Mesiáš je mocnější.«

„Konflikt ve Wormsu,“ píše reformátorův přítel, „pohnul lidi blízko i daleko. Když se zpráva o tom rozšířila po Evropě - do Skandinávie, švýcarských Alp, měst Anglie, Francie a Itálie - mnozí dychtivě převzali mocné zbraně v Božím slově."

Odchod z Worms: Loyal s jednou výhradou

V deset hodin Luther opustil město s přáteli, kteří ho doprovázeli do Worms. Dvacet mužů na koních a velký dav doprovodili kočár ke hradbám.

Na zpáteční cestě z Worms se rozhodl znovu napsat císaři, protože nechtěl vypadat jako provinilý rebel. „Bůh je můj svědek; zná myšlenky,“ řekl. „Jsem z celého srdce ochoten poslechnout Vaše Veličenstvo, ať už ve cti nebo v hanbě, v životě nebo ve smrti, s jednou výhradou: když je to proti Božímu oživujícímu Slovu. Ve všech obchodních záležitostech života máte moji nezlomnou loajalitu; neboť zde ztráta nebo zisk nemají nic společného se spásou. Ale je proti Boží vůli podřídit se lidem ve věcech věčného života. Duchovní poslušnost je opravdovým uctíváním a měla by být vyhrazena Stvořiteli.“

Do říšských stavů poslal také dopis s téměř stejným obsahem, ve kterém shrnul dění ve Wormsu. Tento dopis udělal na Němce hluboký dojem. Viděli, že s Lutherem bylo velmi nespravedlivě zacházeno ze strany císaře a vyššího duchovenstva, a byli velmi rozhořčeni arogantními nároky papežství.

Kdyby Karel V. rozpoznal pro své království skutečnou hodnotu muže, jako byl Luther – muže, kterého nelze koupit ani prodat, který by neobětoval své zásady za přítele nebo nepřítele –, spíše by si ho vážil a ctil, než aby ho odsuzoval. vyhýbat se.

Nálet jako záchranná akce

Luther cestoval domů a cestou přijímal pocty od všech společenských vrstev. Církevní hodnostáři přivítali mnicha pod papežskou klatbou a světští představitelé uctili muže pod císařským zákazem. Rozhodl se odklonit se od přímé cesty, aby navštívil Moru, rodiště svého otce. Doprovázel ho jeho přítel Amsdorf a povozník. Zbytek skupiny pokračoval do Wittenbergu. Po klidném dni odpočinku se svými příbuznými – jaký kontrast k nepokojům a sporům ve Worms – se vrátil na cestu.

Když kočár projížděl roklí, cestující potkali pět dobře vyzbrojených maskovaných jezdců. Dva popadli Amsdorfa a povozníka, další tři Luthera. Tiše ho donutili sesednout, přehodili mu přes ramena rytířský plášť a posadili ho na dalšího koně. Pak nechali Amsdorfa a povozníka jít. Všech pět vyskočilo do sedel a zmizelo i s vězněm v temném lese.

Postupovali po klikatých stezkách, někdy vpřed, někdy vzad, aby unikli každému pronásledovateli. Za soumraku zvolili novou cestu a rychle a tiše postupovali temnými, téměř neprošlapanými lesy do hor Durynska. Zde Wartburg trůnil na vrcholu, na který se dalo dosáhnout pouze strmým a obtížným výstupem. Luthera přivedli do zdí této vzdálené pevnosti jeho věznitelé. Těžké brány se za ním zavřely a skryly ho před zraky a znalostmi vnějšího světa.

Reformátor nepadl do rukou nepřítele. Strážný sledoval jeho pohyby, a když bouře hrozila, že se rozbije na jeho bezbrannou hlavu, opravdové a ušlechtilé srdce se vrhlo na jeho záchranu. Bylo jasné, že Řím se spokojí jen s jeho smrtí; jen úkryt ho mohl zachránit před drápy lva.

Po Lutherově odchodu z Wormsu získal papežský legát proti němu edikt s podpisem císaře a císařskou pečetí. V tomto císařském výnosu byl Luther odsouzen jako „samotný Satan, převlečený za muže v mnišském rouchu“. Bylo nařízeno, aby byla jeho práce zastavena vhodnými opatřeními. Poskytovat mu přístřeší, dávat mu jídlo nebo pití, pomáhat mu nebo ho podporovat slovem nebo skutkem, veřejně nebo soukromě, bylo přísně zakázáno. Měl by být odkudkoli zadržen a předán úřadům – totéž platilo pro jeho následovníky. majetek měl být zabaven. Jeho spisy by měly být zničeny. Každý, kdo se odvážil tento dekret porušit, měl být nakonec v Říši zakázán.

Císař promluvil, Reichstag schválil dekret. Celá kongregace římských stoupenců se radovala. Nyní byl osud reformace zpečetěn! Pověrčivý dav se otřásl při císařově popisu Luthera jako Satana vtěleného v mnišském rouchu.

V této hodině nebezpečí Bůh pro svého služebníka připravil cestu. Duch svatý pohnul srdcem saského kurfiřta a dal mu moudrost pro plán na záchranu Luthera. Frederick dal reformátorovi ještě ve Wormsu vědět, že jeho svoboda může být na čas obětována pro jeho bezpečnost a bezpečnost reformace; ale nebylo uvedeno jak. Kurfiřtův plán byl realizován za spolupráce skutečných přátel a s tak velkým taktem a dovedností, že Luther zůstal přátelům a nepřátelům zcela skrytý. Jak jeho dopadení, tak jeho úkryt byly tak tajemné, že ani Frederick dlouho nevěděl, kam ho vzali. Nebylo to bez úmyslu: dokud volič nevěděl nic o Lutherově pobytu, nemohl nic prozradit. Ujistil se, že reformátor je v bezpečí, a to mu stačilo.

Retreat time a jeho výhody

Přešlo jaro, léto a podzim a přišla zima. Luther byl stále v pasti. Aleander a jeho spolustraníci se radovali, že zhasli světlo evangelia. Místo toho Luther naplnil svou lampu z nevyčerpatelné zásoby pravdy, aby v pravý čas zazářila jasněji.

Nejen pro vlastní bezpečnost byl Luther podle Boží prozřetelnosti stažen z jeviště veřejného života. Spíše nekonečná moudrost zvítězila nad všemi okolnostmi a událostmi díky hlubším plánům. Není Boží vůlí, aby Jeho dílo neslo pečeť jednoho člověka. V Lutherově nepřítomnosti budou do předních linií povoláni další dělníci, aby pomohli vyrovnat reformaci.

Navíc s každým reformním hnutím existuje nebezpečí, že bude utvářeno více lidsky než božsky. Neboť když se někdo raduje ze svobody, která pochází z pravdy, brzy oslaví ty, které Bůh ustanovil, aby zlomili řetězy bludů a pověr. Jako vůdci jsou chváleni, chváleni a ctěni. Pokud nejsou skutečně pokorní, oddaní, obětaví a neúplatní, začnou se cítit méně závislí na Bohu a začnou důvěřovat sami sobě. Brzy se snaží manipulovat s myslí a omezovat svědomí a začínají se považovat za téměř jediný kanál, kterým Bůh vrhá světlo na svou církev. Tento fanouškovský duch často zdržuje reformní práci.

V bezpečí Wartburgu si Luther na chvíli odpočinul a měl radost ze vzdálenosti od shonu bitvy. Z hradeb hleděl na temné lesy ze všech stran, pak obrátil oči k nebi a zvolal: „Podivné zajetí! V zajetí dobrovolně a přesto proti mé vůli!“ „Modlete se za mě,“ píše Spalatinovi. "Nechci nic jiného než tvé modlitby." Neobtěžuj mě tím, co se o mně ve světě říká nebo myslí. Konečně si můžu odpočinout."

Samota a odlehlost tohoto horského útočiště měla pro reformátora další a cennější požehnání. Úspěch mu tedy nestál do hlavy. Daleko byla jen lidská podpora, nebyl zasypán soucitem ani chválou, což často vedlo k hrozným výsledkům. Ačkoli by měl Bůh obdržet veškerou chválu a slávu, Satan směřuje myšlenky a pocity k lidem, kteří jsou pouze Božími nástroji. Staví ji do středu a odvádí pozornost od prozřetelnosti, která řídí všechny události.

Zde leží nebezpečí pro všechny křesťany. Jakkoli mohou obdivovat vznešené, obětavé skutky věrných Božích služebníků, jedině Bůh má být oslavován. Veškerou moudrost, schopnosti a milost, kterou člověk má, dostává od Boha. Všechna chvála by měla patřit jemu.

Zvýšená produktivita

Luther se s klidem a relaxací dlouho nespokojil. Byl zvyklý na život plný aktivity a hádek. Nečinnost pro něj byla nesnesitelná. V těch osamělých dnech si představoval stav Církve. Cítil, že nikdo nestál na hradbách a nestavěl Sion. Znovu myslel na sebe. Bál se, že bude obviněn ze zbabělosti, pokud odejde z práce, a sám sebe obvinil, že je líný a líný. Každý den přitom předváděl zdánlivě nadlidské věci. Píše: »Čtu Bibli v hebrejštině a řečtině. Rád bych napsal německé pojednání o sluchové zpovědi, budu také pokračovat v překladu žalmů a sestavím sbírku kázání, jakmile dostanu z Wittenbergu, co chci. Moje pero se nikdy nezastaví."

Zatímco si jeho nepřátelé lichotili, že byl umlčen, žasli nad hmatatelnými důkazy jeho pokračující činnosti. Velké množství pojednání z jeho pera kolovalo po celém Německu. Téměř rok, chráněn před hněvem všech protivníků, napomínal a odsuzoval převládající hříchy své doby.

Svým krajanům prokázal také nejdůležitější službu tím, že přeložil původní text Nového zákona do němčiny. Takto mohl být Božímu slovu rozumět i prostý lid. Nyní jste si mohli sami přečíst všechna slova života a pravdy. Zvláště se mu podařilo obrátit všechny oči od papeže v Římě k Ježíši Kristu, Slunci spravedlnosti.

Z Znamení doby, 11. října 1883